Na trestání dětí panují v naší společnosti rozdílné názory. Zatímco stále více jich vidí výhody moderního způsobu výchovy, stále ještě se najde spousta takových, kteří zastávají staré metody tělesných trestů.
To se může zdát zvláštní, zvláště když uvážíme všechny ty studie, které jasně ukazují, že výprasky dětem nejen neprospívají, nýbrž jim dokonce škodí. I přes všechny důkazy, které nám říkají naprostý opak, jsou stále takoví, kteří na tělesné tresty nedají dopustit. A mají k tomu důvod, i když ne takový, který by byl na první pohled zřejmý.
Navzdory tomu, co říkají, a čemu dokonce věří, není tím hlavním důvodem dobro dětí nebo snaha o to, aby z nich byli dobří občané. Pravda je ve skutečnosti někde úplně jinde. Nejde totiž ani tak o děti, jako spíše o rodiče samotné.
Je pravdou, že zlobící dítě vytváří i v rodičích proces frustrace, neboť neví, jak jeho chování ukončit. Plácnutí dítěte pak onu frustraci vyventiluje, a rodičům se (alespoň na chvilku) psychicky uleví. Samozřejmě dítě brečet obvykle nepřestane, naopak, mnohdy začne ještě víc, takže výsledný efekt je v podstatě nulový.
Jistě, jsou argumenty, že se tak dítě naučí respektu k dospělým. To však není tak docela přesné – naučí se vyhýbat trestu. A poslušnost ze strachu (byť neuvědomělého) nemá s respektem ani vzdáleně nic společného. To je však něco, co si bohužel mnoho lidí neuvědomuje.
Samozřejmě je pochopitelné, že ve vypjatých situacích rodiče, i ti, kteří se snaží své potomky nebít, říkají, že jim „ujela ruka“. A právě to je ono vyventilování oné frustrace, o které byla řeč dříve. Proto bychom si měli uvědomit, že pokaždé, když dítě uhodíme, stavíme své krátkodobé uspokojení nad jeho pohodlí a zdravý vývoj.
Ano, děti by měly mít jasně stanovené hranice, a za jejich překročení by měly nést následky. Fyzické tresty však rozhodně nejsou nikdy tím pravým řešením.